V 5.A je všechno jinak. Probíhala zde totiž Škola naruby – učili žáci a paní učitelka se proměnila v běžnou žákyni. Děti se rozdělily předměty a měly na starosti jednu vyučovací hodinu. Během dne probíhal běžný rozvrh, a tak malí učitelé vyučovali český jazyk, matematiku, vlastivědu, výtvarnou výchovu, tělesnou výchovu, základy informatiky.
Někteří si připravili pracovní list či prezentaci na interaktivní tabuli, jiní soutěže,… Nikdo z malých kantorů přípravu na vyučování nepodcenil a po každé odučené hodině děti rozebíraly své pocity z učení. Všichni se shodli na tom, že to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá, že jim vadilo, když spolužáci rušili vykřikováním. Při ohlédnutí na tyto dny se objevily i postřehy, jak je toto povolání náročné na hlas, že není snadné učit, když někdo nejeví zájem, a hlavně jak je těžké se věnovat každému dle jeho schopností a potřeb, i když je jich ve třídě pouze čtrnáct . Ale také se holky a kluci rozplývali nad tím, jak je bavilo připravovat si pro spolužáky úkoly, opravovat sešity a dávat jedničky, ale i pětky a poznámky. Všichni se shodli na tom, že kantořina je opravdu náročné povolání. Někdy totiž není vůbec špatné podívat se na svět z druhé strany, protože vidíme věci trošku jinak.
