Směr Pravčická brána po Gabrielině stezce, ke Třem pramenům, po žluté do Mezné a hodně strmě dolů do údolí kamenice.
To byl cíl našeho letošního školního výletu. Pískovcové skály snad nikdy neomrzí. Co všechno příroda dokáže vytvořit! Nádherné tvary skal, jejich výška, mohutnost. Člověk neví, kam se dívat dřív. A co teprve samotná Pravčická brána. Právem je zařazená na seznam památek UNESCO. Ovšem výhledy z okolních skal jsou bezkonkurenční. Cesta dolů byla ovšem také bezkonkurenční. Ještě, že jsme šli od Mezné Louky. Nevím, nevím, jak by to s naší výpravou dopadlo, kdybychom šli přímo z Hřenska. Od Tří pramenů jsme se vydali, jak jinak, opět do kopce, mezi bývalé lesy do Mezné. Proč bývalé? Většinu zničil kůrovec. Tam, kde kdysi bývaly neprostupné lesy, jsou dnes písečné pláně. No a z Mezné přímo příkře do kaňonu řeky Kamenice. Chladivý vzduch nás konečně osvěžil a my pokračovali podél pískovcových skal k přístavišti Edmundovy soutěsky. Všichni jsme se těšili, až sedneme do pramice a povezeme se po proudu řeky. Konečně vstupujeme na palubu kývající se loďky. Zkušený kormidelník se chopí svého bidla a veze nás směrem k Hřensku. Cestou vypráví příběh soutěsky a my míjíme kamenného krokodýla, hada, draka, pašeráka, osvěží nás padající vodopád a než se nadějeme, jsme u konce plavby. Ještě musíme ujít zbývající dva kilometry k autobusu. Kolik kroků jsme ušli? Můj mobil říká 28 237 kroků.
